Pan Hubbard nadále financoval svůj výzkum svou stále úspěšnější beletrií. Jeho povídky a romány se dotkly každého žánru – od dobrodružné literatury a cestopisů až po tajemný či westernový román, romantickou literaturu, sci-fi a fantasy. Tím, že nepsal o strojích a robotech, ale o skutečných lidech a dobrodružstvích, se stal průkopníkem zcela nové éry sci-fi literatury a jedním z tvůrců takzvané Zlaté éry science fiction.
Pokračoval i ve svých expedicích. Byl zvolen členem prestižního mezinárodního klubu badatelů The Explorers Club v New Yorku a byla mu svěřena klubová vlajka – vysoká pocta na poli bádání – za Aljašskou rozhlasovou experimentální expedici v květnu roku 1940. Tato expedice obrovskou měrou přispěla ke kodifikaci map pobřeží Britské Kolumbie a Aljašky. Kromě toho, jak poznamenal sám Ron Hubbard, byla expedice možností ke zkoumání mytologických cyklů „Aleutů a Tlingitů stejně jako Haidasů (pozn.: původních obyvatel), kteří byli nejpříbuznější bílé rase. Obzvlášť mne zajímaly jejich příběhy a legendy o Potopě, protože tuto legendu jsem nalezl téměř u každého primitivního národa, který jsem potkal.“
Ústředí klubu The Explorers Club v New Yorku podpořilo některé z nejodvážnějších expedic 20. století včetně 3200 kilometrů dlouhé výpravy L. Rona Hubbarda v roce 1940, jejímž cílem bylo znovu zmapovat zrádné vody a proudy u pobřeží Britské Kolumbie a Aljašky.
V prosinci roku 1940 získává L. Ron Hubbard od amerického ministerstva obchodu oprávnění k řízení parních a motorových plavidel. O tři měsíce později získává další certifikát potvrzující jeho kapitánské schopnosti: oprávnění k řízení plachetnic na všech oceánech.
Po celou dobu však pan Hubbard pokračoval ve svém hledání odpovědí na hádanky spojené s lidským životem. Jeho spisy a expedice sloužily k financování jeho výzkumů a k prohlubování poznání světa a života.
Pak vypukla válka. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval L. Ron Hubbard k námořnictvu, kde získal hodnost podporučíka a sloužil pak jako korvetní kapitán. Účastnil se bojů v Atlantiku i Pacifiku a v očích těch, kteří sloužili pod jeho velením, se mu podařilo výrazně odlišit se od ostatních velících důstojníků.
Nebyl však mužem, který by si válku užíval, a protože viděl tolik zabíjení, aby mu to vystačilo na celý život – a měl možnost na vlastní kůži poznat účinek toho krveprolití na duševní zdraví člověka, rozhodl se zdvojnásobit svou snahu o vytvoření méně bláznivého světa. Tentýž soucit ho vedl k tomu, aby učinil vše, co bylo v jeho silách, a ochránil své mužstvo, což jednoho z jeho podřízených přimělo napsat tato slova:
„Cítím, že vám dlužím obrovský vděk. Za prvé za to, že mi bylo přáno poznat Vás. Za druhé proto, že v mých očích máte všechny atributy románového námořního důstojníka. Podle mého názoru jste byl důstojníkem a gentlemanem dlouho předtím, než tak rozhodl Kongres.“