Rozhodnut, že formální studium mu nemůže nic víc nabídnout, opustil hluboce deprimovaný L. Ron Hubbard vysokou školu a opět se vydal na svou pouť světem za poznáním lidského života. O tomto období řekl: „Díky psaní jsem mohl financovat svůj výzkum včetně expedic, na které jsem se vydal, abych zkoumal primitivní národy a zjistil, zdali lze nalézt funkční společný jmenovatel lidské existence.“
Vedl dvě expedice, Karibskou filmovou expedici, dva a půl měsíce trvající a osm tisíc kilometrů dlouhou výpravu na palubě čtyřstěžňového škuneru Doris Hamlin; a Západoindickou mineralogickou expedici, která provedla první mineralogický průzkum ostrova Portoriko od doby, co se stal součástí USA. Po návratu do Spojených států a s několika vědeckými granty, které tu a tam získal, začal usilovně psát a klestit si tak svou cestu ke slávě a štěstí. Svůj výzkum podporoval právě prostředky, které získal jako jeden z nejoblíbenějších spisovatelů třicátých let minulého století.
Vydavatel časopisu Thrilling Adventures, jednoho z více než třiceti magazínů, na jejichž obálce pravidelně stálo Ronovo jméno, napsal v říjnu 1934: „L. Rona Hubbarda není potřeba představovat. Podle dopisů, které jste nám zaslali, jsou jeho povídky jedny z nejpopulárnějších v našem časopise. Mnoho z vás se zajímalo, jak se mu podaří dosáhnout té nádherné barvy, charakteristické pro všechny jeho povídky z dalekých zemí. Odpověď zní: Byl tam, přátelé. Byl tam, viděl a vykonal své. A nebylo to jednou ani dvakrát.“
„Ron z jakéhosi důvodu znal věci, které pětadvacetiletí lidé obvykle neznají – věděl, jak lidé přemýšlejí, co je v jejich srdcích, znal cíle, za které bojovali. A věděl, že jsou chvíle, kdy musíte přijímat rány, chcete-li nakonec zvítězit.“
— Richard Kyle,
vydavatel časopisu Argosy
Zatímco nadále psal pro své newyorské nakladatele a pracoval na scénářích pro Hollywood, například Tajemství ostrova pokladů, neustával ve svém životním díle na výzkumu člověka a jeho mysli.
L. Ron Hubbard hledal princip, který by vedl ke sjednocení vědění a objasnil smysl existence – tedy to, co se v minulosti pokoušeli nalézt i jiní filozofové, ať už více či méně úspěšně. Ve skutečnosti se mnoho západních filozofů vzdalo myšlenky, že by různí lidé mohli mít něco společného, a přestali si klást otázky týkající se životní síly nebo esence života. Na člověka začali pohlížet jako na další druh ze zvířecí říše, pouhé maso a kosti.
Avšak pan Hubbard viděl člověka ve zcela odlišném světle. Ačkoliv to zatím nedokázal pojmenovat, byl si jist tím, že život je více než nahodilá řada chemických reakcí a že na pozadí našeho jednání je jakési inteligentní nutkání. Při pokusu uspořádat obrovské množství dat, která získal – na svých cestách, při svém výzkumu a experimentech, se ocitl na nové experimentální cestě; tentokrát chtěl zjistit, jakým způsobem pracují buňky. A na základě série rozsáhlých pokusů došel na počátku roku 1938 k překvapivému objevu obrovského významu – podařilo se mu izolovat společný jmenovatel existence: PŘEŽÍT.
To, že se člověk snaží přežít, nebylo novou myšlenkou. To, že právě tato motivace je jednotícím základním společným jmenovatelem existence, však ano.
Tou dobou převažující teorie považovala život jednoduše za nahodilou řetězovou reakci v moři amoniaku. Tyto Hubbardovy objevy, vyvracející materialistický světový názor a tvořící základ pro veškerou jeho pozdější práci, byly zkompilovány do filozofického rukopisu Excalibur, napsaného během prvních týdnů roku 1938.
Při vzpomínkách na práci na tomto prvním z mnoha rukopisů věnovaných existenci poznamenal: „Snažil jsem se objasnit toto tajemství, a když jsem napsal deset tisíc slov, viděl jsem ho mnohem jasněji. A tak jsem těch deset tisíc slov zničil a začal znovu.“
Reakce těch, kdo měli možnost přečíst si rukopis, byla velmi dramatická a nejeden nakladatel se snažil, seč mohl, aby ho mohl vydat. Hubbard odmítl. „Excalibur neobsahoval terapii žádného druhu, byla to pouhá rozprava o tom, co tvoří život. Rozhodl jsem se jít dál,“ dodal.