Vroce 1945 byl pan Hubbard, částečně slepý kvůli poranění zrakových nervů a ochromený v důsledku zranění kyčlí a zad, hospitalizován v nemocnici vojenského námořnictva Oak Knoll v kalifornském Oaklandu. Mezi pěti tisíci pacientů z řad námořnictva v Oak Knoll byly stovky někdejších amerických zajatců, kteří byli osvobozeni z japonských táborů na ostrovech v jižním Tichomoří. Mnoho z nich bylo ve strašném stavu kvůli hladu a dalším příčinám a nebylo schopno vstřebávat bílkoviny.
Ve snaze vyřešit tento problém ordinovali lékaři námořnictva těmto pacientům mužský hormon testosteron. Tato léčba však neúčinkovala na všechny pacienty a Ron Hubbard využil příležitosti, aby nejen pomohl svým válečným druhům, ale aby též v praxi ověřil teorii, kterou formuloval.
„Snažil jsem se zjistit,“ napsal, „zdali mysl řídí nebo neřídí tělo nebo zdali tělo řídí mysl. Jestliže u některých z těchto pacientů hormony nezabíraly a u jiných ano, musela mít příčina duševní povahu. Pokud měli ti pacienti, u nichž léčba neúčinkovala, vážný duševní blok, bylo zřejmé, že se jejich stav nezlepší bez ohledu na množství aplikovaného hormonu či způsob léčby. Je-li tedy mysl schopna natolik omezit fyzické tělo, pak je zcela zřejmé, že je mylná domněnka, tak dlouhou dobu považována za fakt, a sice že struktura řídí funkci. Rozhodl jsem se dokázat to… Nezajímala mne endokrinologie, ale toužil jsem vyřešit otázku, zdali funkce řídí strukturu nebo naopak.“
Případ za případem zjišťoval, že s užitím technik, které vyvinul, se stav pacientů dříve nereagujících na léčbu zlepšil, jakmile došlo k odstranění duševních bloků.
Ve skutečnosti tedy funkce řídila strukturu. Jak tehdy poznamenal L. Ron Hubbard: „Pánem je myšlenka.“
To byl velmi revoluční koncept, který učinil konec mylným představám, které po celá staletí zamořovaly východní filozofie i vědu.
Když byl na konci války obnoven mír, byl pan Hubbard okamžitě připraven pokračovat v testování použitelnosti svých objevů. Byl to velmi intenzivní výzkum. Jako subjekty svého výzkumu si vybral lidi ze všech možných sfér života – v Hollywoodu pracoval s herci a autory, v Savannah v Georgii pomáhal silně narušeným pacientům psychiatrické kliniky, kromě toho působil též ve Washingtonu, D. C., v New Yorku, New Jersey, Pasadeně, Los Angeles a Seattlu. Do roku 1950 osobně pomohl více než čtyřem stovkám lidí a jeho výsledky byly pozoruhodné. Využíval přitom tytéž procedury rehabilitace zranění, které použil sám na sobě, dokud se v roce 1949 úplně neuzdravil.
Po návratu do Washingtonu, D. C., shrnul pan Hubbard šestnáct let svých výzkumů člověka do rukopisu Dianetika: Původní teze (tehdy vydávané pod titulem Dynamiky života), díla, které přehledně objasňuje jím používané principy. Svůj rukopis nenabídl žádnému nakladateli. Jednu nebo dvě kopie předal přátelům, kteří knihu okamžitě rozmnožili a poslali dál svým přátelům a tito obratem pořídili další kopie a rozeslali je dalším lidem. Tímto způsobem, tedy předáváním z ruky do ruky, dianetika proslula na celém světě, a to spolu s informací, že se Hubbardovi podařilo učinit revoluční objev.
L.Ronu Hubbardovi se podařilo nalézt zdroj lidského iracionálního chování a vyvinout techniku mysli, která fungovala. Zrodila se dianetika.
Krátce poté byl doslova zavalen dopisy žádajícími o více informací ohledně využití jeho objevů. V naději, že své závěry zprostředkuje širší veřejnosti, a na naléhání svých tehdejších spolupracovníků nabídl výsledky své práce Americké lékařské asociaci a Americké psychiatrické asociaci. Reakce byla více než poučná. Systém zdravotní péče nejenže nejevil zájem o jeho práci, odmítl dokonce ověřit jeho výsledky.